POTápění TOPky

Strana TOP 09 vznikla ve své době jako doplněk zavedených stran a využila do té doby přehlížené mezery mezi středovými a pravicovými stranami. Proč se po v současné době strana potýklá se propadem preferencí?

Od zavedení pluralitního politického systému v naší zemi se na volebních lístcích protočila jména desítek a možná i stovek stran, z nichž drtivou převahu většina občanů takřka nezaregistrovala a na většinu zbývajících si matně vzpomene pouze uslyší-li jejich název v nějaké konkrétní souvislosti. Budeme-li za prapůvodní tradiční strany považovat ODS, ČSSD a KSČM tak pouze několika málo dalším se podařilo výrazněji a dlouhodoběji zasednout do parlamentních lavic nebo dokonce až ve vládě.
Strana TOP 09 v době svého vzniku skvěle využila poměrně velké a do té doby přehlížené mezery mezi pravostředovými a pravými stranami. V období silného tápání čistě pravicové ODS, do té doby historicky nejstabilnější a názorově pevně ukotvené strany laborující však v té době s vlekoucími se personálními problémy, ji spousta občanů podobného smýšlení považovala za možnou variantu a náhradní řešení. Mix pravicových a proobčanských myšlenek byl vyvážený, dával smysl a byl podáván v zajímavém a přijatelném balení. Personálním složením z odpadlíků z ODS, KDU, řady nezávislých nebo do té doby neorganizovaných jednotlivců strana sice na první pohled nepůsobila příliš kompaktně, kníže však silou své osobnosti dával silné záruky, že nepůjde jen krátkodobý rychlovýtah k moci. Smysluplný pravicově zaměřený program svůj úspěch založil na tom, že dokázal zaujmout i konzervativnější voliče, když v sobě nenápadně kloubil občanské i křesťanské hodnoty s důrazem na nutnost každého jedince jít svým přáním a očekáváním naproti vlastní aktivitou.

Celkově předložené schéma zabralo a třetí místo ve volbách do sněmovny v roce 2010 stranu hned napoprvé a po právu vyneslo do vlády Petra Nečase, ke které velká část země vzhlížela jednak sice s optimismem, současně však také s nejasným očekáváním vzhledem k přítomnosti dosud víceméně neznámého a nečitelného uskupení Věci Veřejné. Možná bylo chybou ODS a TOP, že vzali VV vůbec do vlády a nezkusili si vyjednat její podporu menšinové vládě. Tato varianta by však s největší pravděpodobností byla neschůdná a samotným VV nelze vyčítat, že do vlády chtěly. Jakákoli forma z minulosti známé opoziční smlouvy by už v té době také neprošla a myšlenka Velké koalice snad předpokládám ani nepadla. Následně se věci vyvíjely a dopadly podle toho, jak se jednotlivé osobnosti z vládních stran začaly znemožňovat formou profesních pochybení nebo skandály v soukromí. Deziluze občanů, krach Věcí Veřejných a celkové zklamání z fungování teoreticky tak nadějné vládní koalice vedly k naprostému přeskupení voličů od středu doprava v předčasnýcn volbách v roce 2013.

Současné tristní předvolební odhady TOP 09 mají kořeny již v období začátku působení strany ve vládě, v oné nešťastné koalici. Uzavření koalice s takžka neznámým subjektem nečitelných jednotlivců bylo samozřejmě samo o sobě riskantní a tento krok zkrátka nevyšel. Argumentace tím, že jiná koalice byla víceméně nemožná, je nesmyslná i správná současně. Zaprvé nikdo nikoho do takové koalice nenutil a nutit nemohl a zúčastněné strany do něho vstoupily z vlastní vůle. Ano, byl to jistý sňatek z rozumu, ale - bráno s odstupem - naprosto nerozumný a sebezničující pro všechny zainteresované. Neochota pravých a levých stran vstoupit spolu do koalice je bohužel také pochopitelná, ať už z důvodu neslučitelnosti základních programových bodů nebo osobní animozity aktérů, o nesouhlasném postoji podvedených voličů by nemohlo být také zřejmě pochyb.

Další velkou ranou byl neúspěch Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě, kdy se bohužel nepovedlo předložit pravicovým voličům kandidáta s jednotnou podporou. Nesmyslná hra na stranické kandidáty při volbě do (díky všeobecné volbě) nezávislé funkce se vymstila všem stranám a vyhrál původně poměrně neškodný pozapomenutý nestraník, kterého vlastně žádná ze stran nechtěla.

Definitivní ranou do vazu byl odchod knížete z předsednického křesla, ze kterého dokázal zastiňovat a hlavně krotit i ve vlastních řadách zdaleka ne všemi akceptovatelného Miroslava Kalouska. Ten se z kdysi vysmívaného a pro běžný lid poměrně nenápadného křesťanského demokrata dokázal poměrně překvapivě vyšvihnout do křesla minista financí a nevedl si až tak úplně špatně, to si upřímně přiznejme. Oproti ministrům z éry oranžové vlády bylo jeho působení na tomto postu naprostým zjevením (že by ještě vliv působení v KDU-ČSL?) v pozitivním slova smyslu, ale již zmíněné problémy vládní koalice smetly i jeho.

Před předčasnými parlamentními volbami v roce 2013 se pan Kalousek po marném odkazování na přednosti programové nabídky a ve snaze zažehnat nežádoucí propad volebních preferencí odhodlal k riskatní a ne zcela dobře připravené taktice. Taktice negativizace druhých, která v podání všeobecně uznávané osobnosti může slavit úspěch, neboť tato silou své morální osobnosti dokáže strhnout masy, které ji podpoří a uvěří i v případě negativně zabarvených emočních projevů. Takovou osobností pan Kalousek i přes výše uvedená pozitiva nebyl, není a zřejmě nikdy nebude a to ani mezi svými spolustraníky.

Stejně jako řada lidí na světě, kteří vynikají v nějakém oboru a v dalších jsou naprosto nepoužitelní, má totiž i pan Kalousek jednu zásadní chybu. Nesmí promluvit na témata mimo oblast své profesní působnosti. Jakmile se pustí na tenký led řečnictví, ztrácí sám na sebou kontrolu a okolí se nestačí divit. Napadání soupeřů ne pro chybovost argumentů, ale pro stranickou nebo ideovou odlišnost je nepřijatelná. Děti se již v mateřské školce učí jak druhým naslouchat a porozumět, aby si spolu v kolektivu mohly společně hrát a v budoucnu vůbec dokázaly ve společnosti obstát. On ale svými výroky, napadáním oponentů a obecně pohrdlivým přístupem k myšlenkám z druhé strany barikády takovémuto postupu prakticky pohrdlivě přiřazuje status něčeho neakceptovatelného a považuje jej za slabošství.

Neříkám, že zástupce opozice nemá mít svůj názor a nesmí jej vyjevit. Naopak, takový názorový střet je potřeba a ať chceme nebo ne, rozumný člověk si úmyslně a ostatní alespoň podvědomě některé argumenty uchovají a třebas v aplikované variantě v budoucnu použijí. I takto okrajovým způsobem se někdy myšlenky ujmou a člověk by ani nevěřil, jak dlouhou cestu musely před svým uplatněním mnohdy urazit. Projděte si zcela náhodně výroky politiků, předvolební programy nebo různá hesla ze stranických letáků za posledních 20 let. Překvapí Vás, kolik "pravicových hloupostí" nakonec aplikovali levicoví ministři a kolik původně "levičáckých nesmyslů" prošlo hlasováním v pravicových vládách.

Strany současné vládní koalice nečelí prozatím žádné katastrofální skandalizaci srovnatelné s předchozí vládou a tak bude jejich neúspěchy nebo nedodělky těžké podat voličům jako důležitější než dosud převažující relativní úspěšnost a snad i oblíbenost. Pan Kalousek však kolem sebe kope s tím větší vehemencí čím slabší je jeho pozice. Absolutně nepochopil, že tato taktika selhala již před minulými volbami, ale po celé současné volební období ji sveřepě prosazuje jako jedinou možnou. V senátních a krajských volbách se strana podívala takřaka na úplné dno. Nehledí na to, jak voliči vnímají jeho projevy, vidí pouze to, jak to vnímá on. Pro ostatní strany je to vlastně dobře - mají jistotu, že dokud bude pan Kalousek nadále takto promlouvat, preference jeho strany neporostou a vlastně tak dělá špinavou práci za ně. Současné volební preference ukazují, že povolební situace sttany bude možná pokračovat v sestupné tendenci a z kdysi vládních pozic zaleze do poslední lavice.

Anebo bude vše jinak? Do volebního říjnového víkendu je přeci jen ještě dosti daleko, na skandál většího rozměru je stále dost času a vhodná načasovanost nějakého zásadního odhalení může voličům ještě řádně zamotat hlavy. Případné přeskupení na politickém nebi zejména na místě od středu lehce napravo bude pro povolební uspořádání rozhodující. Některé strany mohou zažít dosti razantní propad, k potřebné 5% hranici se však začínají odspodu přibližovat hnutí a strany dosud v parlamentu nepřítomné a výsledný vysoký počet úspěšných stran může velmi lehce rozmělnit šance nejsilnějších stran na vznik pohodové koalice.